Prelatura kláštera ve Žďáru nad Sázavou Audioprůvodce

Barokní rezidence opata

Prelatura kláštera ve Žďáru nad Sázavou vznikla v letech 1722–1727 jako nová opatská rezidence cisterciáckého kláštera. Stavba je tradičně přisuzována Janu Blažeji Santinimu-Aichelovi, jehož tvorba zásadně formovala podobu žďárského areálu. Zadání pocházelo od opata Václava Vejmluvy, který stál v čele kláštera v letech 1705–1738 a patřil k nejvýraznějším osobnostem zdejšího rozkvětu.

Novostavba nahradila starší středověké sídlo, které už neodpovídalo nárokům vrcholně barokní reprezentace. Současně souvisela s proměnou severní části klášterního areálu, kde vznikala i šlechtická akademie. Prelatura tak nebyla jen obytným domem opata, ale také součástí širší koncepce kláštera jako správního, duchovního a vzdělávacího centra.

Architektura a interiér

Stavba je řešena jako symetrická kompozice tří objemů se středním osmistěnným rizalitem a nižšími bočními křídly. Typické jsou pro ni Santiniho promyšlené detaily, například práce s portály, okny a členěním fasády. Výrazným prvkem je hlavní schodiště s visutými rameny schodů a zejména velký sál v prvním patře, který má podobu protáhlého oktogonu.

Právě tento prostor je jádrem celé rezidence. Jeho klenbu pokrývá freska Karla Františka Töppera zhruba z roku 1734. Malíř zde vytvořil program založený na benediktinské a starozákonní symbolice, který odpovídal duchovnímu prostředí cisterciáckého kláštera. Požár roku 1737 však novostavbu poškodil a další úpravy provedl opat Bernard Hennet. Dnešní podoba prelatury je tedy výsledkem několika stavebních etap i proměn po požáru.