Pevnost Lucemburk Audioprůvodce

Gibraltar severu nad údolími Alzette a Pétrusse

Lucemburská pevnost patřila po staletí k nejmocnějším opevněným městům Evropy. Její vznik sahá k hradu, který dal roku 963 na skalním ostrohu Bock vybudovat hrabě Siegfried. Skála nad soutokem řek nabízela přirozenou ochranu a kontrolovala důležité cesty mezi Arlonem, Trevírem a Thionvillem.

Středověký hrad postupně obklopily tři pásy městských hradeb. Od 16. století se Lucemburk měnil v moderní dělostřeleckou pevnost. Inženýři Karla V. zde vybudovali první bastiony a příkopy rozšířili z 13 na 31 metrů. Španělští, francouzští, rakouští a pruští správci pak opevnění dále přestavovali podle vývoje válečné techniky.

Vauban, kasematy a pruská posádka

Po francouzském obléhání v letech 1683–1684 zahájil vojenský stavitel Sébastien Le Prestre de Vauban velkou přestavbu. Přidal předsunutá opevnění, pevnost Bourbon i rozsáhlá kasárna. Za rakouské správy vznikla trojitá obranná linie a do skály bylo vyraženo téměř 25 kilometrů kasemat, tedy podzemních chodeb a chráněných prostor pro vojáky i zásoby.

Po roce 1815 se Lucemburk stal pevností Německého spolku. Ve městě tehdy sloužily tisíce pruských vojáků, ačkoliv civilní město mělo jen kolem deseti tisíc obyvatel. Pevnost výrazně omezovala růst města, protože v jejím okolí nesměly vznikat trvalé stavby.

Demolice a dochované památky

Londýnská smlouva z roku 1867 stanovila neutralitu Lucemburska, odchod pruské posádky a zboření pevnosti. Demontáž trvala šestnáct let. Přesto se zachovaly ostroh Bock, kasematy Bock a Pétrusse, Wenzelova zeď, Tři věže, věže Vaubana nebo Fort Thüngen. Od roku 1994 jsou pozůstatky pevnosti a lucemburské historické jádro součástí seznamu UNESCO.