Palác Venezia Audioprůvodce

Renesanční palác v centru Říma

Palazzo Venezia stojí v římské čtvrti Pigna mezi náměstím Piazza Venezia, ulicemi Via del Plebiscito a Via degli Astalli. Vznikal od roku 1455 z podnětu benátského kardinála Pietra Barba, pozdějšího papeže Pavla II. Patří k nejranějším a nejvýraznějším příkladům velkého městského paláce rané římské renesance.

Barbo si pro stavbu vybral mimořádně důležité místo u baziliky San Marco, poblíž někdejší Via Lata a Kapitolu. Na stavbu se používal i travertin získaný ze starověkých památek, konkrétně z Kolosea a Marcelova divadla. Autorem projektu mohl být Francesco del Borgo, na paláci však pracovali také další architekti, sochaři a kamenické dílny. Hlavní portál je spojován s Giovannim Dalmátou.

Od papežského paláce k ambasádě

Když byl Pietro Barbo roku 1464 zvolen papežem Pavlem II., proměnil palác ve svou oficiální rezidenci. O dva roky později nechal areál rozšířit a propojit jej se starším kardinálským palácem. Roku 1564 jej papež Pius IV. poskytl Benátské republice jako stálé sídlo jejích vyslanců u Svatého stolce. Odtud pochází dnešní název Palazzo Venezia.

Po zániku Benátské republiky v roce 1797 převzala palác rakouská monarchie. Od roku 1867 zde působilo rakousko-uherské velvyslanectví. Italský stát budovu získal roku 1916, během první světové války.

Architektura a dnešní využití

Mohutná fasáda s cimbuřím stále připomíná pozdně středověké opevněné paláce, zatímco nádvoří, lodžie a detaily oken vycházejí z antické architektury. Vestibul s kazetovou klenbou patří k raným renesančním pokusům o využití technik známých ze starověkého Říma.

Za fašismu zde měl Benito Mussolini politické sídlo a z balkonu nad Piazza Venezia pronášel projevy k shromážděným davům. Dnes palác slouží kultuře: sídlí zde Museo nazionale di Palazzo Venezia a významná Bibliotéka archeologie a dějin umění. Od roku 2019 je součástí instituce VIVE, která spojuje Vittoriano a Palazzo Venezia.